Můj příběh
Kdo vlastně jsem...
Jmenuji se Martina Perry, jsem Montessori učitelka, máma dvou dětí a především, jsem citlivka.
Dnes svou citlivost vnímám jako svůj dar a jsem za ni vděčná. Využívám ji při své práci s předškolními dětmi a rodiči v Montessori školce, při vedení učitelského týmu, ale především s dětmi vlastními, které obě tento povahový rys dostaly do vínku.
Z vlastní zkušenosti vím, že vysoká citlivost se může jevit jako překážka, slabost nebo něco, čeho bychom se raději zbavili.
Právě díky svým dětem jsem pochopila, že v citlivosti se skrývá obrovská síla. Má cesta k tomuto poznání nebyla krátká a občas jsem se musela prodírat hustým trním. Ale stálo to za to!
Cesta trním do růžové zahrady
Citliví lidé a obzvláště citlivé děti mají specifické životní potřeby, které je třeba naplnit, aby se citlivost mohla rozvinout v sílu, která nás vrací k sobě, ke své podstatě a vnitřnímu klidu. Trnitá cesta se proměňuje v šípkový keř plný poupat a vzápětí v rozkvetlou růžovou zahradu. Nejde však o žádný zázrak ze dne na den. Je to cesta. Cesta do vašeho nitra, k vašim dětem. Cesta, která vás možná chvílemi přetaví v alchymistově kotlíku a dovede do krajin, o nichž jste neměli ani tušení. Jenže - možná právě proto máte vysoce citlivé dítě.
Má cesta
Už jako malá holka jsem byla jiná, než ostatní děti. Často zamračená, vážná, tichá. Zatímco ostatní děti vesele skotačily, já vše pozorovala zpovzdálí, dospělé jsem si detailně prohlížela od hlavy k patě a s otevřenou pusou. Ne každý to ocenil 🙂
Často jsem plakala, protože mi něco vadilo a prostě se to nedalo vydržet. Těsné punčocháče, cedulka na oblečení, studený krém na těle, hodně lidí na návštěvě, hluk na školní besídce, zkrátka pořád něco. Zato jsem ale neustále o něčem rozumovala, byla jsem tak trochu dospělá v dětském těle. (Tedy pokud mi zrovna nevadily ty punčocháče 🙂
Rodiče určitě mnohokrát napadlo, proč proboha nemají normální dítě. Všechno se mnou bylo jaksi složitější.
Nejšťastnější jsem byla u babičky a dědy. Měli zahrádku, kde se dalo půl dne nerušeně sedět v koruně meruňky a pozorovat svět kolem. Nebo míchat bylinné lektvary a testovat je na sobě či na bráchovi. Dalo se tam s knížkou zalézt do domečku pod stolem a na chvíli zmizet ve čteném příběhu.
Tehdy jsem ještě někde uvnitř cítila svou sílu a byla jsem přesvědčená, že ať se děje cokoliv, zvládnu to. Naplňovala mě péče o druhé a nejvíce o miminka.
Zvonila jsem u dveří novopečených maminek a prosila, zda mohu hlídat děti. Dnes se mi zdá neuvěřitelné, že mi svěřily kočárky se svými ratolestmi a já jsem s nimi nadšeně chodila na procházku. Zvaly mě k sobě domů a zatímco žehlily plenky, já si s dětmi hrála, starala se o ně a byla jsem v sedmém nebi.
Pak přišla první velká zkouška.
V devíti letech mi zemřela maminka. Svět se na chvíli zastavil. Zvládnu i tohle, říkala jsem si potichu, když jsem utěšovala uplakanou babičku. Postarám se o bráchu i o tátu.
Následovalo stěhování z Moravy do Prahy. Konec svobody a pobíhání venku. Konec lezení po stromech. Babička a děda daleko. Nová máma, nový byt, nová škola to vše zvětšené brýlemi mé citlivosti. Začala jsem se cítit sama a vnímat svou odlišnost od ostatních dětí.
Abych vše zvládla, začala jsem se přizpůsobovat. Abych byla takovou, jakou mě všichni chtěli mít. Často jsem slýchala, že jsem přecitlivělá, náladová, stydlivá, což ještě umocnilo můj pocit odlišnosti. Má síla jakoby se vytrácela.
Vše jsem uvnitř prožívala velmi intenzivně, mnohdy jsem tiše volala o pomoc, ale nikdo mě neslyšel. Nikdo nevěděl o proplakaných nocích. Nechtěla jsem být ufňukaná a citlivka. Jenže uvnitř jsem se začínala zlobit, na sebe i na všechny kolem.
V pubertě jsem se stala rebelkou, bojovala jsem za sebe, za bráchu, za spravedlnost, za vše, co se dalo. Bojovala jsem s rodiči a sdílení a porozumění jsem hledala u kamarádů a v prvních láskách.
Rodiče mi do duše neviděli a jsem si jistá, že dělali, co mohli. Snažili se mě vychovávat přísně, ke smyslu pro zodpovědnost a pro povinnost. Věděla jsem, že můj vnitřní svět je jiný, než ten jejich.
Rozhodla jsem se ho zakrývat. A zase být silnou. Vlastně to celkem šlo, jen ta síla nebyla moc opravdová.
Po maturitě na gymnáziu jsem namísto plánovaných studií hlídala děti, abych mohla cestovat po světě. Rok jsem strávila v Kanadě a za ušetřené peníze jsem s kamarády podnikla tříměsíční cestu kolem USA. Se stanem, spacákem, spaním v přírodě a s výlety po horách.
Tato cesta byla místy náročná, ale nesmírně posilující. Vyléčila mnohé bolístky a přinesla nová uvědomění.
Po návratu do Čech jsem pocítila životní realitu pracujícího člověka. Pracovala jsem v reklamní agentuře 8 hodin denně, nebavilo mě to, necítila jsem se tam dobře a záhy mi došlo, že takhle přece nemohu strávit svůj život.
Kdy budu mít čas na sebe? A co teprve až budu mít děti?
Vyděsilo mě to natolik, že jsem přestala chodit do práce a dostala jsem padáka. V hloubi duše se ozýval slabý hlásek, že ať je to jak chce, tohle já celý život dělat nemůžu.
Rodiče mě podpořili, ale myslím, že o mě měli strach. Ta to bude mít v životě těžké…
…chvíli to těžké bylo, ale našla jsem cestu. Začala jsem učit angličtinu děti i dospělé, překládat a svobodně si organizovat čas. Práce s dětmi mě bavila a jazyková školka nabízela pracovní dobu, která stále dávala šanci žít svůj život.
Opět na cestách
Nebyla bych to ovšem já, abych si nevytvářela stále nové výzvy, které je nutno překonat. Jednoho dne jsem sbalila batoh a spacák, stovku dolarů, dala výpověď v práci poté, co mi zvýšili plat i pozici a odjela jsem do New Yorku. Našla jsem si bydlení, práci a a New York se stal mým domovem na dalších pět let.
V New Yorku jsem se vdala. Zažila jsem pád Dvojčat z velmi blízké vzdálenosti a tehdy poprvé jsem si velmi jasně uvědomila, že náš život může skončit ze dne na den.
Nemá tedy smysl odkládat to, po čem toužíme. Čekat na tu správnou dobu, až budeme připraveni.
Tehdy jsme se rozhodli mít miminko a brzy se nám narodil syn Kryštof. S malým miminkem jsme se přestěhovali do Prahy a já se pustila po nocích do studia na FHS UK, které jsem díky cestám neustále odkládala.
O sedm let později se nám narodila dcera Emma. Těhotenství, porod a mateřství obou dětí je tím největším darem, který mě mohl v životě potkat.
Během předškolního věku obou dětí jsem pracovala z domova, abych se jim mohla plně věnovat. Ani tentokrát jsem si nedokázala představit, že bych se denně vracela domů až večer a děti jen uložila do postele.
Mé děti jsou mí nejlepší učitelé.